Jdi na obsah Jdi na menu
 


NADĚJE

9. 10. 2009
NADĚJE

Bloudila jsem noční tmou,
pustou a smutnou krajinou.
Osud si s životem hrál,
jednou dával, víckrát bral.
Nad mojí hlavou vyřkl ortel svůj...
"Teď počkej a chvíli stůj!"
Kniha osudu přede mnou leží,
čas tak rychle zběsile běží.
V dáli zazáří světlo jasné,
mé srdce už není prázdné.
Začalo být jako na poplach,
opustil mě smutek, ale i strach.
Proč tak náhle a nečekaně?!
To silné světlo svítí na mě!
Pustá a smutná krajina mizí,
všude kolem mě hvězdy svítí.
A pod tou hvězdnou oblohou,
vidím tebe najednou...
Jakoby zrodil ses z toho světla,
na cestě červená růže rozkvetla.
Ty pomalým krokem přicházíš blíž.
Spojíme cesty, jako spojil se kříž.
Symbolem bude růže uprostřed,
dokud tam pokvete, patří nám svět.
Svět, kde jsme ty a já.
Svět, kterému rozumíme jen my dva...
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář